V úvodním díle série Boj o mešity v postsovětském Rusku, v níž jsou popisovány aktivity muslimů na území Severozápadního federálního okruhu – především, co se zřizování mešit týče, byla nastíněna situace v Karelské republice a Murmanské oblasti, kde žije 20 000, resp. 30 000 vyznavačů islámu. (ZDE) Ve správních střediscích obou těchto administrativních subjektů, tj. v Petrozavodsku a Murmansku, se nakonec místním muslimským obcím po mnohaletém úsilí podařilo zprovoznit mešity, ačkoliv jde vesměs o skromné a nevýrazné budovy bez charakteristických islámských architektonických prvků – tedy bez kopulí a minaretů. V následujícím příspěvku se podíváme na to, jaký stav v této souvislosti panuje v Republice Komi a Archangelské oblasti.
Republika Komi
Podobnou situaci jako ve zmíněné Karélii zažili také muslimové v Republice Komi. První muslimové se v této části Ruska objevili v období Stalinovy krutovlády, kdy jich mnoho skončilo ve zdejších gulazích. Po svém propuštění se část z nich do svých původních domovů už nevrátila, a namísto toho se rozhodla zůstat. Vyznavači islámu v Komijské republice v současnosti představují více než 10 % jejího obyvatelstva, což v převodu na absolutní čísla znamená kolem 90 000-100 000 osob. Procentuální podíl muslimů v Komijské republice je tedy ještě vyšší, než ve vzpomínané Karelské republice (kde tvoří 3 %). Mezi komijskými muslimy jsou zastoupeni především Tataři a Baškirové. Díky zahraniční migraci tu existují i početné menšiny Uzbeků a Ázerů.
V Syktyvkaru, který je správním střediskem této republiky, žije 1 200 muslimů. Ti usilovali o stavbu mešity a islámského centra již od roku 2001. Zlom přišel až na podzim 2009, kdy nakonec rada města vyjádřila souhlas s vyčleněním pozemku pro tamní muslimskou komunitu. Rozhodnutí vyvolalo odpor z řad pravoslavných aktivistů, kteří v lednu 2010 zorganizovali petiční akci, v níž shromáždili na 2 000 podpisů. V petici se mj. píše: „My, obyvatelé Syktyvkaru, jsme byli obětováni, když městská rada minulý podzim schválila poskytnutí pozemku muslimské obci na stavbu muslimské mešity v hlavním městě Republiky Komi. Syktyvkar je považován za nejmírumilovnější město v severozápadním Rusku, a jeho obyvatelé jsou tolerantní k představitelům jiných národností a vyznání.“ Navzdory proklamaci o toleranci místních petice pokračuje konstatováním, že „stavba mešity, kterou pracovníci z Turecka budou stavět, je chybou a důkazem nedostatku předvídavosti části místní moci. Takové kroky mohou vést ke zhoršení mezietnických a mezináboženských vztahů.“
Na kauzu zareagovaly i ultrapravicové skupiny, jmenovitě Severská aliance (RS), Slovanský svaz (SS) a Hnutí proti nelegální imigraci (DPNI). Největší aktivitu přitom od listopadu 2009 vyvíjeli členové prvně zmíněného uskupení. Její vyvrcholení nastalo v prosinci, kdy zástupci Severské aliance do syktyvkarské úřadovny Jednotného Ruska přinesli petiční archy se jmény více než 3 200 signatářů. Podpisovou kampaň extremistů poté začala vyšetřovat prokuratura. V lednu 2010 se k celé záležitosti vyjádřil hlavní komijský vyšetřovatel Nikolaj Basmanov, který stavbu mešity podpořil. Asi nepřekvapí, že nejvýraznější kritika na adresu projektu přicházela ze strany vedoucího představitele Severské aliance Alekseje Kolegova. S jeho zamítavým stanoviskem, proneseným v diskusním pořadu regionální televize, souhlasilo 58 % diváků. V únoru 2010 se téma dostalo i do programu zasedání republikového výkonného výboru strany Jednotné Rusko. Na něm byla projektu s odhadovanou cenou 10 milionů rublů udělena zelená. Aleksej Kolegov ovšem vzápětí oznámil, že rozhodnutí členů výkonného výboru ve věci mešity se bude projednávat při veřejných slyšeních. Dalším krokem, který měl tamní politické činitele přimět ke změně jejich rozhodnutí, byla i Kolegovova výzva k novému sbírání podpisů.
Zdaleka ne všichni občané Syktyvkaru se stavěli k plánované mešitě odmítavě. Velká část starousedlíků proti mešitě v zásadě nic nenamítala, vedla pouze diskuzi o tom, jestli má svatostánek muslimů vyrůst v centru nebo na předměstí. Vyznavačů islámu se zastal také Leonid Zilberg, představitel Židovské národně-kulturní autonomie v Republice Komi, který se vyslovil pro vybudování mešity přímo v centru Syktyvkaru. Část pravoslavných aktivistů se ale nechala slyšet, že mešitu strpí jedině tehdy, vyroste-li na samém okraji města. Podle Zilberga však mešita na předměstí povede pouze k separaci a ke vzniku ghetta, v němž se usadí radikálové. Argumentuje proto potřebou reprezentativní budovy, která by sloužila všem muslimům ve městě bez rozdílu.
V názorech na mešitu byli nicméně nejednotní i samotní muslimové žijící v Syktyvkaru. Představu zdejší muslimské náboženské organizace Núr (Světlo), které zástupci města nabídli pozemek o rozloze 3 500 metrů čtverečních, totiž odhadem sdílelo pouze 200 souvěrců. Většina syktyvkarských muslimů naproti tomu v celé věci zaujala chladný, místy až odmítavý postoj. Někteří z nich dokonce podepsali petici proti stavbě mešity, a prohlásili, že i kdyby byla postavena, tak by do ní nikdy nešli.
První mešita v Republice Komi přitom spatřila světlo světa již krátce po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Stalo se tak ve městě Usinsk, kde muslimové dokázali otevřít mešitu ještě předtím, než se pravoslavným křesťanům podařilo zprovoznit kostel. Podle novináře pravoslavných novin Vera ale situaci v těchto dvou městech republiky nelze srovnávat: „Usinsk je mladé město založené v poválečných sovětských časech,“ jenž „postrádá historické tradice.“ Syktyvkar je však oproti industriálnímu Usinsku „městem s třistaletou kulturní tradicí,“ která je navíc výlučně ortodoxní. Po všech výše uvedených peripetiích se nakonec s výstavbou mešity v Syktyvkaru přeci jenom mělo započít, a to ve druhé polovině roku 2010. Peněžními dary hodlaly přispět i turkické státy, včetně například Ázerbájdžánu. Na realizaci zamýšleného objektu, v jehož útrobách se počítalo i s medresou, každopádně již nedošlo. Stavební práce byly nejprve odloženy na rok 2011, a po opakovaných protestech radikálů ze Severské aliance se od nich upustilo úplně. Ke krachu projektu přispěly také kontroverze, jež souvisely s problematickým výběrem místa ze strany úřadů. Parcela v rajónu Lesozavod, kterou město muslimům přidělilo, totiž byla původně vyhrazena pro budovu polikliniky. V zásadě ovšem o nijak nelogický krok nešlo, jelikož mnoho muslimských přistěhovalců je zaměstnaných v nedaleké papírně Mondi.
Muslimové se tedy zatím musí spokojit s mnohem skromnějšími prostorami. Mešita Makhalanura stojí v Těntjukovské ulici, poblíž levého břehu řeky Vyčegdy. V podstatě se nejedná ani tak o mešitu, jako spíše o modlitebnu, fungující v poněkud omšelé pětipatrové obytné budově.
Středobodem komijského islámu v každém případě není Syktyvkar, ale právě zmiňovaný Usinsk. Příslušníci muslimských národů do průmyslového centra Republiky Komi začali přicházet v 70. a 80. letech minulého století. Šlo o naftaře (neftyanniki), které sem přivábily zdejší rozsáhlé zásoby černého zlata. Mezi tehdejšími přistěhovalci převažovali Tataři, jež v současnosti tvoří kolem 8 % obyvatel města. První muslimská obec v Komijské republice byla oficiálně zaregistrována dne 8. května 1991 právě v Usinsku. Místní úřady následně muslimům přidělily budovu v Komsomolské ulici. Mešitu díky tomu nalezneme přímo uprostřed města. Usinsk se stal také sídlem Duchovní správy muslimů Komijské republiky, a na této skutečnosti se nic nezměnilo ani poté, co byla v roce 2000 založena druhá muslimská obec v Syktyvkaru.
Současnou zeleno-oranžovou podobu původně dřevěné mešitě vtiskla rekonstrukce z roku 2008. Na jedné její opravě se podílela i ropná společnost Lukoil. Usinská mešita po svém vzniku od té petrohradské v podstatě převzala titul nejsevernější mešity Ruska. Navíc byla i nejsevernější mešitou Evropy a světa. O všechna tři prvenství sice už od té doby přišla, jeden primát ale přesto stále drží. Její minaret na 66. rovnoběžce je fakticky nejsevernějším minaretem starého kontinentu, neboť mešity, které leží ještě v severnějších zeměpisných šířkách – mezi 68. a 71. rovnoběžkou (Hammerfest, Alta, Kirkenes, Tromsø, Murmansk), jsou minaretů prosty.
Archangelská oblast
Archangelská mešita Núr Islám na archivní fotografii • Anon.
O poznání klidnější průběh oproti výše uvedenému Syktyvkaru měla jednání, jež se uskutečnila v Archangelsku. Muslimská obec v tomto přístavním městě od roku 2002 usilovala o restituci dřevěné budovy z roku 1905, jež původně sloužila jako mešita, ale v roce 1931 ji sovětské úřady muslimům odebraly. Podporu svým souvěrcům vyjádřil i tehdejší prezident Tatarstánu Mintimer Šajmijev, nebo ministryně pro ekonomický rozvoj a obchod Elvira Nabiullina. I díky výraznému přispění obou politiků došlo na začátku června 2010 k vrácení mešity do rukou věřících, byť bez jakékoliv peněžní náhrady. Správu nad objektem následně převzala místní náboženská organizace Núr Islám (Světlo islámu). Podle plánu se na podzim roku 2010 mělo začít s výběrem finanční hotovosti, určené na zrestaurování této historické mešity, nacházející se přímo v samém centru města, v ulici Karla Marxe.
Samotné rekonstrukční práce byly zahájeny v červenci 2012. K jejich dokončení však už bohužel nedošlo, neboť budovu mešity během postního měsíce ramadánu (2014) prakticky zcela zničil požár. Podle předběžného policejního vyšetřování byl oheň založen úmyslně. Rada muftíů Ruska, která je nejvlivnější muslimskou organizací v zemi, vzápětí vyzvala svoje souvěrce k tomu, aby svými finančními prostředky přispěli na (vlastně již druhou) rekonstrukci mešity. Rada se také obrátila na oblastní orgány, které podle ní měly místní muslimské komunitě s co nejrychlejší obnovou mešity pomoci. Bezprostředně po útoku byla provedena znalecká expertíza, jejíž výsledky naštěstí ukázaly, že základy mešity zůstaly nepoškozeny, a budovu je tudíž možné opravit. Vyznavače islámu přijel do města podpořit i muftí Ravil Gajnutdin. Předseda Rady se v Archangelsku modlil za mír a jednotu v Rusku, a také za brzké znovupostavení mešity. Celkové náklady na projekt se podařilo pokrýt zejména díky účasti podniků z Tatarstánu. Hlavními sponzory stavby byli Ivan Jegorov a Renat Mistachov, generální ředitelé finančního holdingu Ak Bars, resp. Zelenodolského závodu A. M. Gorkého. Při obnově tohoto unikátu se vycházelo z dochovaných nákresů. Pomohla i původní projektová dokumentace, nalezená v příslušných archivech.
Na stejném místě tak nakonec přeci jenom vyrostla (2017) přesná replika této významné pamětihodnosti. Lze tedy říci, že archangelská mešita Núr Islám doslova povstala z popela. K jejímu znovuotevření došlo dne 3. února 2018. Slavnostní ceremonie se kromě Gajnutdina zúčastnil rovněž současný prezident Republiky Tatarstán Rustam Minnichanov, a mezi hosty nechyběl ani gubernátor Archangelské oblasti Igor Orlov. Muezzinovo volání (azán) se ovšem ulicemi přístavu rozléhat nebude. Muslimové totiž od svolávání k pěti denním modlitbám prostřednictvím amplionu raději upustili, a to kvůli obavám z možných negativních reakcí zdejších obyvatel. Někteří občané ostatně nebyli myšlence mešity příliš nakloněni.
Historie muslimského osídlení v Archangelsku přitom sahá až do počátku 18. století, kdy zde bylo na základě nařízení cara Petra Velikého usazeno čtyřicet tatarských bojovníků. Ti působili na místním vojenském stanovišti, přičemž někteří z potomků těchto vojáků žijí ve městě až do dnešních dnů. Vedení archangelské posádky pro své muslimské příslušníky v polovině 19. století dokonce nechalo zřídit jednu malou modlitební místnost. Na začátku 20. století sem začali v čím dál větších počtech přicházet i tatarští kupci z Kazaně a z území dnešního Baškortostánu. V Archangelsku měli svojí vlastní čtvrť (Tatarský region) s obchody, ve kterých prodávali chléb, mouku, cukr, sladkosti, ovoce a čaj. Od obyvatel pobřežních oblastí zase tito obchodníci získávali ryby a kožešinu. Právě tehdy se 200 Tatarů obrátilo v dopise na archangelského gubernátora s požadavkem na vybudování mešity. Ten k jejich žádosti (jak už víme) zaujal kladné stanovisko, a povolení jim vydal. Lokalita, kde mešita Núr Islám vznikla, byla v té době obývána převážně tatarskými muslimy a německými katolíky. Na území někdejší tatarské čtvrti lze spatřit i budovu medresy. Koránská škola stojí hned vedle mešity, a pochází i ze stejného období.
V celé Archangelské oblasti dnes žije přibližně 7 800 Tatarů – kromě Archangelsku, kde jich pobývá asi 3 500, jsou ve větší míře zastoupeni také v Severodvinsku a Novodvinsku. V samotném Archangelsku v současnosti žije více než 10 000 muslimů. Kromě zmiňovaných Tatarů jsou mezi nimi přítomni rovněž Baškirové, Čečenci, Dagestánci, Tádžikové, Uzbeci a Ázerbájdžánci. Napětí mezi sunnity a šíity, jež je tolik známé z jiných částí planety, do života tamního muslimského společenství zatím nijak výrazněji nezasahuje, neboť mešitu Núr Islám navštěvují i šíitští Ázerové. Archangelští muslimové mají navíc v nedaleké Pomorské ulici k dispozici ještě jednu menší modlitebnu.
Na přelomu 19. a 20. století byla v přístavu Archangelsk postavena dřevěná mešita, která se však do dnešních dnů nedochovala. Její stavbu financovali muslimové ze soukromých darů. Brány budovy se věřícím poprvé otevřely 26. srpna 1905. Šlo o vůbec první mešitu na území nynějšího Severozápadního federálního okruhu. Původně byla archangelská mešita Núr Islám také nejsevernějším muslimským svatostánkem Ruska, Evropy i světa (1905-1931), po jejím uzavření ale tento pomyslný primát připadl Petrohradské mešitě. Budova následně fungovala jako mateřská školka, a po určitou dobu ji využívala i místní vězeňská služba. Dvoupatrový dům, stojící na křižovatce ulic Karla Marxe a Novgorodského prospektu, prošel před nedávnem už druhou rekonstrukcí. Předchozí opravy totiž přerušila tragická událost v podobě žhářského útoku. Do mešity se vejde na 100 věřících, přičemž dalších 500-600 osob pojme ohrazený prostor areálu před budovou. Přízemí mešity je vyhrazené mužům, první patro ženám.
Použité zdroje:
BarentsObserver. Syktyvkar debates location of mosque. Dostupné na: https://barentsobserver.com/en/sections/society/syktyvkar-debates-location-mosque [cit. 17-3-2010]
Culture.ru. Mechet v Arkhangelske. Dostupné na: https://www.culture.ru/objects/1786/mechet-v-arkhangelske [cit. 29-2-2020]
Paul Goble. Russian City Wrestles Not Just Whether to Have a Mosque but Where It Should Be. Dostupné na: http://windowoneurasia.blogspot.com/2010/01/window-on-eurasia-russian-city-wrestles.html [cit. 17-3-2010]
IRNA. Muslim mosque opens in Russia’s remote north. Dostupné na: http://www.irna.ir/en/News/82818769 [cit. 28-8-2018]
Islaminrus.com. Northwestern Federal District. Dostupné na: http://islaminrus.com/northwestern_federal_district [cit. 14-3-2020]
Alexander Kuleev. Severnyje musul’mane. Dostupné na: http://tatarica.narod.ru/world/diaspor/nmuslim_041203.htm [cit. 29-2-2020]
Aleksandr G. Kuzmin, Anastasia V. Mitrofanova. Russian nationalists in the Komi Republic: a case study of the Frontier of the North. In: Nationalities Papers, 45:2 (2017).
Muslim.ru. Century-old mosque destroyed by fire in Arkhangelsk. Dostupné na: https://www.muslim.ru/en/articles/138/5766/ [cit. 9-8-2017]
Muslim.ru. Mufti sheikh Ravil Gaynutdin blessed the construction of mosque in Arkhangelsk. Dostupné na: https://www.muslim.ru/en/articles/140/13132/ [cit. 25-1-2018]
Nbrkomi.ru. History of Usinsk. Dostupné na: http://cultmap.nbrkomi.ru/en/page/levoe_menju.gorodskie_okruga.usinsk.istoriya_us/ [cit. 11-4-2018]
Olga Oliker. Religion and Violence in Russia: Context, Manifestations, and Policy. Rowman & Littlefield, Washington 2018.
Realnoe Vremya. How Rustam Minnikhanov and Elvira Nabiullina return Tatar minaret to Russian North. Dostupné na: https://realnoevremya.com/articles/2150-minnikhanov-and-gainutdin-to-open-mosque-in-arkhangelsk [cit. 28-8-2018]
Tatyana Troshina. Tatarskaja obščina v Archangel’ske. Dostupné na: http://tatarica.narod.ru/world/diaspor/arkhang_041203.htm [cit. 29-2-2020]
Vestnik Kavkaza. Azerbaijan to sponsor mosque construction in Syktyvkar. Dostupné na: http://vestnikkavkaza.net/news/society/5905.html [cit. 16-9-2018]
