Reklama
 
Blog | Ondřej Barac

Politické strany ruských muslimů

V 80. letech žilo v Sovětském svazu přibližně 50-60 milionů muslimů. Navzdory svému vysokému počtu ale byli jen minimálně zastoupeni v politickém řízení země. Až do roku 1990 byly členy politbyra pouze tři osoby muslimského původu – Gejdar Alijev, Šarof Rašidov a Mir Bagirov. V roce 1990 se ale do politbyra dostali další čtyři nominální muslimové – Ayaz Mütallibov, Nursultan Nazarbajev, Saparmurat Nijazov a Islam Karimov. Po rozpadu SSSR se z těchto sedmi politiků hned pět stalo prezidenty v nástupnických státech, a to Mütallibov a Alijev v Ázerbájdžánu, Nijazov v Turkmenistánu, Nazarbajev v Kazachstánu a Karimov v Uzbekistánu. Politická participace muslimského obyvatelstva v totalitním sovětském systému však byla minimální. Určitá změna nastala až v souvislosti s Gorbačovovou politikou glasnosti a perestrojky, kdy začalo docházet k postupnému společenskému uvolňování, jenž vyústilo také v zakládání politických stran.

První muslimská politická strana byla ilegálně založena v červnu 1990 v Astrachani a nesla název Strana islámské obrody (PIV). Nezabývala se pouze politikou a hospodářstvím, svůj zájem obrátila i na veřejnou morálku a na ekologické otázky, jako bylo vysychání Aralského jezera. Právě v prostoru Střední Asie strana velmi přispěla k rozvoji politických hnutí zaštiťujících se islámem, když se místní pobočky PIV sjednotily ve Stranu islámské obrody Tádžikistánu a Uzbekistánu. Důležitou roli hrála PIV také na Severním Kavkaze, především v Čečensku a Dagestánu. V samotném Rusku se PIV nedokázala stát stranou s celostátní působností a svou organizací připomínala spíše klub než politickou partaj. V polovině 90. let nakonec došlo k rozpadu ruské větve strany.

Jelcinova éra

Za úřadování prezidenta Borise Jelcina vzniklo hned několik muslimských politických stran. První takové subjekty se začaly objevovat v roce 1995, kdy bylo založeno celoruské muslimské veřejné hnutí Núr (Světlo) a Svaz muslimů Ruska. V obou těchto stranách zastávali vedoucí pozice Tataři, i když předsedou Svazu muslimů Ruska byl zvolen Nádiršách Chačilajev z dagestánské komunity Laků. Ve stejném roce vznikla ještě Islámská rada Ruska. Roku 1996 pak následovalo založení hnutí ruských muslimů, jehož nejvyšším činitelem se stal povolžský muftí Mukaddas Bibarsov. V roce 1997 se ruský konvertita a představitel islámského kulturního centra Abdul Vahíd Nijazov pokusil založit stranu s federálním polem působnosti. Pro zvýšení prestiže plánovaného středopravicového Muslimského svazu se Nijazov rozhodl přizvat ke spolupráci známé politiky muslimského původu. Tento ambiciózní projekt ale zkrachoval, a tak namísto toho Nijazov založil v roce 1998 hnutí Refah (Prosperita). Příštího roku se stal Refah součástí koalice muslimských organizací zvané Medžlis, a plánoval vyslat svého zástupce do dolní komory parlamentu. Tento záměr se podařilo uskutečnit až v roce 2003, kdy se členem Dumy stal právě Abdul Vahíd Nijazov.

Muslimské politické strany však v ruských parlamentních volbách nezaznamenaly výraznější úspěch. Ve volbách roku 1995 sice strana Núr dosáhla velmi nadějného výsledku v Čečensku a Ingušsku, kde získala 23 % hlasů, v celostátním klání ale obdržela jen 0,58 %. Podobně si v roce 1999 vedla také Islámská rada Ruska, která získala pouze o trochu více než 0,5 % hlasů. Svaz muslimů Ruska naproti tomu roku 1995 vytvořil koalici se stranou Náš dům – Rusko, jenž obdržela přes 10 % hlasů a ve volbách se umístila na třetím místě.

Zcela opačná situace ale panovala během prezidentských voleb roku 1996. Boris Jelcin tehdy sváděl vyrovnaný souboj s předsedou Komunistické strany Ruska Gennadijem Zjuganovem a byl si vědom skutečnosti, že o celkovém vítězství mohou rozhodovat právě hlasy muslimů. Na volebním mítinku v Jaroslavli proto Jelcin (v narážce na svého volebního soka) pronesl k tamním muslimům svou proslulou větu: „Podpořte mě ve volbách a já vás nedám komunistům.“ Také Svaz muslimů Ruska vyjádřil Jelcinovi svou podporu (i když s výhradami), a udržoval kontakty s jeho poradcem pro národní bezpečnost – generálem Alexandrem Lebeďem.

V polovině devadesátých let zároveň probíhala debata mezi některými politiky muslimského původu o vytvoření muslimského poslaneckého klubu v dolní komoře ruského parlamentu. Jako vzor jim přitom posloužilo období druhé ruské státní dumy (únor – červen 1907), během něhož v petrohradském parlamentu zasedala frakce, ve které působili liberálně orientovaní muslimové. Většina muslimských poslanců ale takový krok pokládala za naprosto zbytečný, k nápadu se navíc rozpačitě postavil i Kreml, a tak se od něj nakonec upustilo.

Putinova éra

V následujících parlamentních (1999, 2003, 2007, 2011) a prezidentských volbách (2000, 2004, 2008, 2012) již nebyla muslimským voličům věnována taková pozornost ze strany ruských politiků jako v letech 1995-96. Souviselo to rovněž se stabilizací zdejší politické scény po nástupu Vladimira Putina. Muslimské strany se zároveň pozvolna dostávaly do čím dál větší závislosti vůči hlavním aktérům politického dění. Pokusem o změnu tohoto pro ně nepříznivého trendu byla snaha od nynějška vystupovat jako síla bojující za multikonfesní a multietnické Rusko, a chránící menšiny bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost.

Ke změnám došlo i na politické scéně ruských muslimů, když se v březnu 2001 strana Refah přejmenovala na Ruskou eurasijskou stranu, a později (2003) se stala součástí volebního bloku Velké Rusko – Eurasijský svaz. Roku 2003 byla také založena Islámská strana Ruska (IPR), jejíž členové předtím působili v rámci výše uvedeného hnutí Núr.[1] Předseda této strany, dagestánský podnikatel Mahmúd Radžapov, přitom velmi odvážně tvrdil, že IPR má jenom v Dagestánu k dispozici okolo 700 tisíc členů.

Zakládání muslimských politických stran ale v roce 2003 učinil přítrž Vladimir Putin, jehož pozměňovací návrhy volebních zákonů vedly k zákazu registrovat strany založené na náboženském, etnickém nebo genderovém základě. Členové IPR a ostatních neuznaných muslimských stran ale kandidovali ještě téhož roku v prosincových volbách do ruského parlamentu, a to za Stranu pravých patriotů, která rovněž vznikla jako odnož strany Núr. Patrioti vytvořili koalici s Eurasijskou stranou, avšak ve volbách zcela propadli a získali pouze 0,25 %, což vzápětí znamenalo ukončení jejich politické činnosti. O něco málo úspěšněji dopadlo uskupení Velké Rusko – Eurasijský svaz, které v dolní komoře parlamentu získalo jedno křeslo (Nijazov).

I po Putinově zákazu náboženských stran došlo v roce 2004 k vytvoření muslimského politického subjektu, jehož zakladatelé se však tentokrát vyvarovali přívlastků muslimský nebo islámský. Vzápětí po beslanské tragédii totiž byla založena strana Haq (Pravda). Podobně jako v případě Eurasijské strany[2] nebo Strany pravých patriotů, i zde jsou vedoucí silou eurasianisté.

Eurasianismus

Tento směr se zrodil v prostředí ruské emigrantské komunity, která uprchla před občanskou válkou a bolševismem, a za svůj azyl si vybrala Paříž a Prahu. Eurasianismus hlásá, že budoucnost Ruska spočívá především na asijském kontinentu, a ne v Evropě. Rozděluje přitom svět na dva navzájem znepřátelené bloky, představující jakýsi dualismus dobra a zla. Rusko je společně s Tureckem, Íránem a arabskými zeměmi součástí tzv. Pevniny, zatímco Severní Amerika a západní Evropa spadá do tzv. Moře. Podle eurasianistů ale mají západoevropské země oproti těm severoamerickým možnost nápravy a mohou se připojit k Pevnině. Protiváhou eurasianismu je atlanticismus, jehož viditelným představitelem je vojenská organizace Severoatlantické aliance (NATO). Cílem eurasianistů je vytvoření aliance mezi pravoslavnou a islámskou civilizací, která by společně čelila západnímu atlanticismu, sekularismu a globalismu.[3]

Na zakládacím sjezdu Haqu člen výboru Sergej Komkov prohlásil: „Síly nepřátelské k Rusku stejně jako k muslimskému světu podporují islamofobii, která slouží jako jedna z pák ke zničení Ruska.“ Jedním z vedoucích představitelů Haqu je bývalý pravoslavný kněz a asi nejznámější ruský konvertita na islám, Ali Vjačeslav Polosin, který je též předsedou Svazu muslimských novinářů. Významnou osobností Haqu je i intelektuál ázerbájdžánského původu Gejdar Džemal, spoluzakladatel Strany islámské obrody a předseda Islámského výboru Ruska, který o sobě prohlašuje, že má blízko k saláfismu. To je určitý paradox, neboť v roce 1988 vstoupil Džemal do Pamjati, která se přitom hlásí mimo jiné k reakční formě pravoslaví. Dalším vedoucím mužem strany Haq je kabardinsko-balkarský muftí Šafik Pšichačev, jenž působí i v Koordinačním centru muslimů Severního Kavkazu a představuje tak jakousi spojku mezi eurasianisty a severokavkazskými muslimy.[4]

Muslimové v nemuslimských stranách

Ruští muslimové se během posledních dvaceti let dostávali do parlamentu téměř výlučně jako členové zavedených politických stran. Platí to zejména v případě vládnoucí strany Jednotné Rusko, za kterou ve 450-členné Dumě v letech 2007-2011 zasedalo téměř 50 muslimů (Adam Delimchanov, Músa Manarov atd.). Vyznavači islámu se objevili i v dalších partajích, např. ve Spravedlivém Rusku (Adnan Muzykajev), Ruské straně zelených (Zalihanov, Abdurachmanov), Eurasijské straně (Chož-Achmed Nuchajev) a Liberálně-demokratické straně Ruska (Džamaladin Gasanov, Rifat Šajchutdinov, Damir Šadajev, Mahmúd Radžapov).[5]

Vzhledem k negativnímu postoji velké části ruských politických stran k cizincům a neruským menšinám nepřekvapí, že zdejší muslimové se jinak na volebních kandidátkách stran příliš často nevyskytují. Mezi takové strany lze zařadit extrémně pravicová, ultranacionalistická uskupení jako je Žirinovského Liberálně-demokratická strana Ruska, Národně vlastenecká fronta Pamjať, Barkašovova Ruská národní jednota, Ruská národně socialistická strana, Lidová národní strana nebo Hnutí proti nelegální imigraci.

Do vlády Ruské federace se od roku 1992 dostalo jen pět muslimů:[6] Farit Gazizullin byl ministrem pro státní majetek (1997-2000) a ministrem pro majetkové vztahy (2000-2004), Ramazan Abdulatipov byl ministrem pro národnostní politiku (1998-1999), Igor Yusufov působil jako ministr pro energetiku (2001-2004), armádní generál Rašíd Nurgalijev vykonával v letech 2004-2012 funkci ministra vnitra a Elvira Nabiullina byla mezi roky 2007-2012 ministryní pro ekonomický rozvoj a obchod.[7] (Nurgalijev nicméně později přestoupil z islámu na pravoslaví.) Předsedou ruského parlamentu byl zase v letech 1991-1993 čečenský ekonom Ruslan Chasbulatov.[8] V nedávné době se také v některých kruzích hovořilo o vytvoření funkce viceprezidenta, kterou by měl zastávat muslim.

V budoucnu lze jistě počítat s rostoucím podílem muslimů na klíčových pozicích a vedoucích místech obecně. Demografický vývoj se samozřejmě promítne i do zahraničně-politické orientace Ruska.


Strana islámské obrody (Партия исламского возрождения, PIV)

Svaz muslimů Ruska (Союз мусульман России)

Islámská rada Ruska (Исламский комитет России)

Hnutí ruských muslimů (Мусульмане России)

Náš dům – Rusko (Наш дом – Россия)

Ruská eurasijská strana (Евразийская партия России)

Velké Rusko – Eurasijský svaz (Великая Россия-Евразийский Союз)

Islámská strana Ruska (Исламская партия России, IPR)

Strana pravých patriotů (Истинные патриоты России)

Co říkají o islámu ruští politici

Předseda Liberálně-demokratické strany Ruska (LDSR) Vladimir Žirinovskij, který hovoří o islámu častěji než ostatní politici, na jeho adresu uvedl: „My neříkáme, že islám sám o sobě je vražedný. Ale v učeních islámu, jeho obřadech je přílišný fanatismus, obracející se proti sousedním státům.“ Další nacionalisticky zaměřená strana Vlast (Rodina) zase v minulosti varovala Rusy před příchodem muslimů z Kavkazu. Její tehdejší předseda Dmitrij Rogozin ale několikrát překvapivě podpořil myšlenku vytvoření funkce viceprezidenta, kterou by měl zastávat muslim.[9] S největší pravděpodobností se ale jednalo o populistický krok, mající za cíl vylepšit vnímání strany mezi muslimy.

Příliš velkou náklonnost nechová k muslimům ani Komunistická strana. Podle šéfa komunistů Genadije Zjuganova se téma islámu nalézá až na samotné periferii ideologické diskuse. Přesto již Zjuganov vícekrát upozorňoval na fakt, že v islámské civilizaci převažuje princip kolektivního vedení nad individuálním snažením jednotlivce. Propast mezi Komunistickou stranou a ruskými muslimy ale zmenšuje společný antisionistický postoj. Zjuganov totiž varuje před nebezpečím „sionizace“ ruské státní moci.

Irina Chakamada, bývalá spolupředsedkyně liberálního Svazu pravicových sil a v současnosti členka opoziční koalice Jiné Rusko, zase vidí v islámu menší potenciál pro demokracii. Zároveň se však domnívá, že majoritní pravoslavné obyvatelstvo nevykazuje tak vysokou aktivitu jako jedinci, kteří přijímají islám.

Sympatie k islámu chová Jevgenij Primakov, který v 90. letech působil nejprve jako ministr zahraničí a posléze i jako premiér. Tento absolvent Moskevského institutu orientálních studií a pozdější ředitel Institutu orientálních studií při Sovětské akademii věd napsal začátkem 80. let studii, zabývající se významem islámu pro sociální revoluci.

Jako nelogický se může na první pohled jevit postoj kontroverzního předsedy Nacionálně bolševické strany (Nacbol) Eduarda Limonova, který chápe „budoucnost Ruska ve spojení s islámem“, a dále hovoří o přirozeném spojenectví s muslimy vůči Západu. Limonov uvedl, že „…pravoslaví a islám se podrobují agresi ze Západu již tisíciletí“. V jeho časopise Limonka se dále píše: „Obzvláště jsou nám blízcí Íránci-fundamentalisté.“

Ruští muslimové se k Nacbolu staví nejednotně. Jedni je považují za lepší než našisty[10] a přirovnávají je k Hamásu, druzí je naopak ostře odmítají. Limonov ale není jediný, kdo přišel s myšlenkou na vytvoření islámsko-pravoslavné koalice. Bývalý ideolog LDSR, generál Viktor Filatov, už počátkem 90. let psal o tom, že ruský patriotismus a islámský fundamentalismus představují „teritoria, na která nevstoupila noha sionismu“ a symbolizují „poslední baštu v cestě západní expanzi“. Stoupencem symbiózy mezi pravoslavnou a islámskou civilizací je rovněž šéfredaktor nacionalisticky zaměřeného moskevského týdeníku Zavtra, spisovatel Alexandr Prochanov.


Poznámky pod čarou:

[1] Jiné zdroje uvádějí jako datum vzniku strany rok 2001.

[2] Mezi členy Eurasijské strany jsou zastoupeni i muslimové, včetně ruských konvertitů. V roce 2003 do ní např. vstoupil bývalý ministr národní bezpečnosti Čečenské republiky Ičkerie a odpůrce druhé rusko-čečenské války, Chož-Achmed Nuchajev.

[3] Na myšlenky eurasianismu navázal neoeurasianismus, jehož představitelé Alexandr Dugin a Alexandr Panarin založili v roce 2002 Eurasijskou stranu (dnešní Mezinárodní eurasijské hnutí).

[4] Polosin, Pšichačev a Džemal publikují své názory na islam.ru.

[5] Původně byl členem LDSR také miliardář Sulejman Kerimov, který ale roku 2007 přešel do Jednotného Ruska.

[6] Na celostátní politické úrovni nejsou ruští muslimové, s přihlédnutím k jejich vysokému počtu, úměrně zastoupeni. V sedmi vládách, které v Rusku působily v období let 1992-2002, zasedlo 154 ministrů, z nichž jen 3 ministři byli muslimové.

[7] V letech 1997-1998 působil Gazizullin také jako náměstek premiéra. Stejnou funkci zastával v tomto období i Ramazan Abdulatipov. Pokud jde o etnický původ výše uvedených ministrů – Gazizullin, Nurgalijev a Nabiullina jsou tatarské národnosti, zatímco Abdulatipov je dagestánský Avar. Z Dagestánu pochází rovněž Igor Yusufov.

[8] V té době sváděl boj o moc s prezidentem Jelcinem, svým dřívějším spojencem, který vyvrcholil během tzv. ústavní krize v září–říjnu 1993. Tehdy se Chasbulatov postavil do čela neúspěšného puče proti Jelcinovi. Druhý nejmocnější muž Ruska byl zatčen, avšak již v únoru následujícího roku omilostněn. Poté se angažoval v Čečensku, kde byl v opozici vůči prezidentu Dudajevovi, zabránit válce ovšem nedokázal. V roce 2003 hodlal kandidovat na prezidenta Čečenska, nakonec se ale onoho politického klání nezúčastnil. Jiný Čečenec, Aslambek Aslachanov, byl v letech 1990-93 a 2000-03 poslancem a od roku 2004 do roku 2008 působil jako poradce prezidenta pro Severní Kavkaz.

[9] Po vzniku postu muslimského viceprezidenta volá především vlivný tatarský muftí Ravil Gajnutdin.

[10] Posměšné označení příslušníků prokremelského mládežnického hnutí Naši, založeného v roce 2005.

Použitá literatura:

Ravil Gajnutdin: Islam v sovremennoj Rossii. FAIR-Press, Moskva 2004.

Gordon M. Hahn: Russia’s Islamic Threat. Yale University Press, New Haven 2007.

Luboš Kropáček: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996.

Walter Laqueur: Poslední dny Evropy… Humanistická Evropa nebo islamistická Eurábie? Analýza – perspektiva – prognóza – řešení. NLN, Praha 2006.

Alexej Malašenko: Islam dlja Rossii. ROSSPÈN, Moskva 2007.

Dmitry Shlapentokh: Islam and Orthodox Russia: From Eurasianism to Islamism. In: Communist and Post-Communist Studies, 41:1 (2008).

M. Švankmajer, V. Veber, Z. Sládek, V. Moulis, L. Dvořák: Dějiny Ruska. NLN, Praha 2004.

Kratší verze tohoto článku původně vyšla v časopise Navýchod (2/2012).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama