Reklama
 
Blog | Ondřej Barac

Džadídismus a qádímismus – Myšlenkové proudy tatarského islámu

Muslimové žijící na území Ruské federace jsou v porovnání se svými souvěrci v západní Evropě poněkud přehlíženou skupinou. Je to určitý paradox, neboť Rusko je domovem největší muslimské komunity na starém kontinentě. Žádná jiná evropská země nemá s islámem tak dlouhou historickou zkušenost. První muslimové se v dnešním jihoruském Dagestánu objevili v roce 642 – mnohem známější vylodění Tárika ibn Zijáda na Pyrenejském poloostrově se přitom odehrálo o téměř sedmdesát let později. V Povolží byl islám prohlášen státním náboženstvím v roce 922, zatímco křesťanství východního ritu (pozdější pravoslaví) se podobného uznání v Kyjevské Rusi dočkalo až roku 988.

Také v současném Rusku je vliv islámu patrný, v zemi vyrůstají obří mešity, a v metropoli Moskvě žije více muslimů než v Paříži nebo Londýně. Nejvýraznějšími nositeli islámu zde byli po celá staletí Tataři, kteří jsou dodnes nejpočetnějším muslimským národem v Ruské federaci – a zároveň největší národnostní menšinou. Právě tatarští učenci sehráli v minulosti důležitou úlohu při utváření podoby ruského islámu, neboť z jejich duchovního světa vzešly dva základní myšlenkové proudy: liberálně-reformní džadídismus a konzervativně-tradicionalistický qádímismus.

Džadídismus

Šigábutdín Mardžání (1818-1889) • zdroj: wikipedia.org

Termín džadídismus je odvozen z osmanské turečtiny, konkrétně z výrazu usul-i cedit, který znamená nová metoda.[1] Označuje liberální myšlenkový směr, jenž vznikl v 80. letech 19. století mezi intelektuální elitou krymských a povolžských Tatarů. Základy džadídismu však byly položeny již na přelomu 18. a 19. století, kdy v oblasti Kazaně působili významní tatarští reformátoři, jako např. básník Gabderrahím al-Bulgarí (1754-1834) a teolog Ghabdennasír Qursawí (1776-1812). Oba odmítali uzavření bran idžtihádu[2], a kritizovali z jejich pohledu zastaralé postupy muslimských učenců (ulamá) při výkladu Koránu a sunny. Qursawí kromě volání po otevření bran idžtihádu také požadoval, aby při interpretaci islámského práva šaría byla zohledněna současná situace muslimů, a nikoliv společenské podmínky z období ranného počátku islámu. Na myšlenky Qursawího později navázal tatarský teolog a historik Šigábutdín Mardžání (1818-1889), který navrhoval provedení reforem v madrasách, a to nejen v učebních osnovách, ale rovněž i ve vyučovacích metodách. Podle Mardžáního se idžtihádem mohli zabývat všichni muslimové, nikoliv pouze náboženští představitelé. Každý muslim tedy na základě jeho teze může být mudžtahidem, tj. vykonavatelem idžtihádu.

İsmail Bej Gaspıralı (1851-1914) • zdroj: wikipedia.org

Mardžáního reformy začal postupně v 70. a 80. letech 19. století realizovat krymskotatarský novinář a politik İsmail Bej Gaspıralı (Gasprinskij, 1851-1914), považovaný za otce džadídismu, který v roce 1883 založil vlivné noviny Tercümān (Tlumočník). Na Krymu nechal zřídit speciální modelovou školu a ve své osvětové a vzdělávací činnosti pokračoval i v Povolží, kde výrazně ovlivnil místní tatarské nacionalistické hnutí, tvořené lidmi nejrůznějších profesí – spisovateli, novináři, historiky, pedagogy nebo podnikateli. Mezi tatarskými nacionalisty a džadídisty také existovaly společné zájmy, a proto spolu obě tyto skupiny úzce spolupracovaly. Na politické rovině se džadídisté vyslovili pro přeměnu Ruska na konstituční monarchii, o níž po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 hovořil car Mikuláš II. Představitelé džadídistů si od tohoto kroku slibovali zrovnoprávnění Tatarů s většinovými Rusy. Podobným způsobem se dívali i na postavení islámu, který měl mít naprosto stejný status jako pravoslavné křesťanství. Podmínka pro takový vývoj ale podle nich závisela na federativní či kvazifederativní povaze ruského státu. Gaspıralı a přední kazaňský džadídista G. Gazizi vyjádřili svou podporu „federaci anebo, v nejhorším případě, autonomii pro původní národy“. Všechny tyto úvahy se ale brzy ukázaly jako zcela zbytečné, neboť k plánovanému zavedení konstituční monarchie carem Mikulášem II. nakonec nedošlo.[3]

Zaynulla Rasulev (1833-1917) • zdroj: wikipedia.org

Džadídisté kladli důraz na radikální změnu ve způsobu výuky v madrasách a usilovali o přijetí moderních vyučovacích metod. Požadovali zavedení světských předmětů na školách, především matematiky, zeměpisu nebo fyziky, a dále také studium ruštiny a jiných evropských jazyků. Na muslimské duchovenstvo džadídisté nahlíželi jako na hlavní překážku společenského rozvoje a pokroku, díky čemuž se brzy dostali do sporu s konzervativními qádímisty.

Džadídisté svoje vzdělávací instituce zakládali i na územích s většinově netatarským obyvatelstvem. Aktivitu vyvíjeli rovněž ve Střední Asii, kde tamní džadídisté vešli podle města Bucháry ve známost jako Mladobuchařané. Tito džadídisté se, jak už jejich samotný název napovídá, inspirovali ve své politické činnosti ideologií Mladoturků. Tehdejší carský režim je však obviňoval ze šíření myšlenek panturkismu a panislámismu na území ruského Turkestánu, a proto sáhl k několika restriktivním opatřením, namířeným proti učitelům tatarského původu.

Mirza Sultan-Galiev (1892-1940) • zdroj: wikipedia.org

Ještě na počátku 20. století byl pro džadídisty inspirací a vzorem Západ, který je fascinoval především svojí technologickou vyspělostí a rovněž svým prudkým společenským vývojem. Na domácí scéně se představitelé džadídismu identifikovali s myšlenkami ruského liberalismu. V roce 1914 proto podpořili vstup Ruska do války na straně Velké Británie a Francie. Po roce 1917 ale došlo k odklonu džadídistů od liberalismu a jejich příklonu směrem k bolševismu. Mnoho stoupenců džadídismu se následně objevilo v bolševiky vytvářených orgánech státní správy. Důležitou úlohu zde přitom sehrál Mirza Sultan-Galiev (1892-1940), kterému se v mládí dostalo klasického vzdělání podle učebních osnov džadídismu. Později se ale s džadídismem rozešel a stal se revolučním socialistou. V roce 1918 byl Sultan-Galiev, jakožto zástupce bolševiků, jmenován do čela Muskomu (muslimského komisariátu). Po nástupu Stalina však upadl v nemilost, a v roce 1923 byl vyloučen z Komunistické strany Ruska. Poté byl několikrát vězněn, až ho nakonec roku 1940 na Stalinův rozkaz nechala zavraždit sovětská tajná služba NKVD. Dnes je považován za duchovního otce revolucí třetího světa.

Potlačování náboženského myšlení v SSSR přirozeně nepřálo ani rozvoji džadídismu, který tak na dlouhou dobu zmizel ze scény. K jeho revitalizaci došlo až v 90. letech, v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu. Tehdy se v Tatarstánu objevil neodžadídismus, pro který se vžilo rovněž označení euroislám.[4]

Neodžadídismus

Neodžadídismus se v dnešním Tatarstánu těší poměrně rozsáhlé podpoře ze strany zdejších vládních kruhů. Především za úřadování bývalého prezidenta Mintimera Šajmijeva byli neodžadídisté využíváni i jako protiváha vůči islamistům a radikálním nacionalistům. K neodžadídistům se hlásí mnoho tatarských intelektuálů a také členů duchovenstva, např. muftí Ravil Gajnutdin, který je předsedou Rady muftíů Ruska (SMR). Tato organizace je od roku 2003 fakticky nejvlivnějším uskupením ruských muslimů. K dalšímu posílení Gajnutdinovy pozice došlo v říjnu 2005, kdy byl prezidentem Vladimirem Putinem jmenován do čela nově vytvořené poradní Veřejné komory.

V současné době je významným představitelem neodžadídismu Rafael Chakimov (1947), který v Tatarstánu dlouho pracoval jako poradce prvního prezidenta Mintimera Šajmijeva. Zároveň stojí v čele kazaňského Institutu historie při Tatarské akademii věd. V roce 2003 vydal svoji knihu s názvem Gde naša Mekka?, která vyvolala rozsáhlé polemiky mezi ruskými muslimy. Chakimov v tomto díle kritizuje konzervativní myšlení duchovních a staví proti nim svou vizi liberálního pojetí islámu. Džadídismus se podle Chakimova má stát hlavním hybatelem pokroku a modernizace uvnitř Tatarstánu a má stimulovat rozvoj zdejší kultury a ekonomiky. V otázce idžtihádu zaujímá Chakimov stejné stanovisko, jaké už zastával v 19. století Šigábutdín Mardžání. Podporuje tak myšlenku, že každý muslim má právo na svou vlastní interpretaci Koránu. Rafael Chakimov v takovém postupu zároveň vidí i oslabení pozice náboženského establishmentu.

Dle jeho názoru by nemělo být konečným cílem povolžských Tatarů zavedení islámského práva šaría, nýbrž ustavení sekulární společnosti podle vzoru Turecka. Právě sekularismus v kombinaci s džadídismem má být podle Chakimova zárukou toho, že dojde k rozchodu s konzervativní formou islámu, ve které „každá nová myšlenka je okamžitě považována za herezi“. Namísto ní má být přijata osvícená forma islámu, ve které už nebudou práva jednotlivce podřízena kolektivu. Na celostátní úrovni pak mají Tataři usilovat o přeměnu Ruské federace na plně fungující demokratickou, multikulturní zemi. Pokrokový islám dle Chakimova Tatarům v budoucnu pomůže i na mezinárodní scéně, kde se Tataři mohou stát prostředníky mezi Východem a Západem.

Chakimovovo dílo brzy po svém vydání vyvolalo odpor u nejrůznějších skupin ruských muslimů, zejména mezi qádímisty. Gurman Valiulla Chazrat Jakupov, zástupce předsedy Duchovní správy muslimů pro Tatarstán[5], v září 2003 oponoval Chakimovovi svojí obhajobou qádímismu a tradičních metod hanafíjské právní školy. Argumentoval přitom skutečností, že tradiční forma islámu nepředstavovala překážku pro modernizaci v Malajsii, a nemůže tak být brzdou pokroku ani v Tatarstánu.

Dalším kritikem Chakimova je kontroverzní aktivista Gejdar Džemal. Ten spis označil za rouhačský a nadto prohlásil, že uveřejněním takového díla se autor vyloučil z řad muslimů. Internetové stránky Islam.ru, sponzorované Duchovní správou muslimů pro Dagestán, dále publikovaly sérii článků vyjadřujících podporu qádímismu a kritizujících neodžadídisty mezi tatarskou politickou, náboženskou a intelektuální elitou. K odpůrcům džadídismu patří rovněž muftí Mukaddas Bibarsov, který je představitelem Duchovní správy muslimů pro Povolží. Na adresu džadídistů prohlásil, že se podobají „eunuchům, kteří se pokoušejí hovořit o rodinném životě“.

Qádímismus

Qádímismus představuje myšlenkový proud tradičního islámu, který se poprvé objevil na konci 19. století mezi povolžskými Tatary, tedy zhruba ve stejné době jako konkurenční džadídismus. Stoupenci staré metody – mezi něž patřilo zejména tatarské duchovenstvo, ale narozdíl od liberálního džadídismu tvrdě vystupovali proti jakýmkoliv formám západního způsobu života v zemi. Qádímisté proto zcela odmítali kulturní instituce běžné v západní Evropě, jako byly divadla, knihovny a muzea. Negativní stanovisko zaujali také vůči západnímu umění, vědě či hudbě a jejich kritika se samozřejmě nevyhnula ani přívržencům podle nich příliš proevropsky a prozápadně orientovaného džadídismu. Nejradikálnější hlasy z tábora qádímistů dokonce vyzývaly ruské úřady k ráznému vypořádání se s džadídisty. Např. tehdejší vůdce qádímistů Išmuchamed Dinmuchamed o nich prohlásil, že jsou „členy ďáblovy strany“.[6]

V současné Ruské federaci reprezentuje stanoviska qádímistů Centrální duchovní správa muslimů (CDUM)[7], konkrétně její křídlo s označením Duchovní správa muslimů evropské části Ruska (DUMER). CDUM se těšila největší přízni v 90. letech, za vlády prezidenta Borise Jelcina. Zůstává de iure i nadále nejvyšší organizací ruských muslimů, de facto ji ale v roce 2003 na špičce hierarchie nahradila již zmiňovaná SMR, vedená neodžadídisty. Stalo se tak poté, co hlavní představitel CDUM muftí šejch ul-islám Talgat Tadžhuddín vydal fatwu, v níž vyzýval ruské muslimy k džihádu proti koaličním silám v Iráku. Další ránu utrpěli qádímisté roku 2005, kdy se poněkud překvapivě stal předsedou poradní Veřejné komory neodžadídista Ravil Gajnutdin. Favoritem na tento post byl přitom právě Tadžhuddín.

Rivalita mezi CDUM a SMR se zřetelně projevuje i na regionální úrovni, kde spolu obě dvě organizace vedou boj o získání kontroly nad duchovními správami. Soupeření mezi qádímisty a džadídisty, resp. neodžadídisty, tak v dnešní době dostalo nový impulz.

Možný budoucí vývoj

Potenciál neodžadídismu a qádímismu je značně limitován, neboť se omezuje výhradně na tatarskou, případně baškirskou komunitu. Vzhledem k existenci tatarské menšiny i za hranicemi Ruska by však mohlo v budoucnu dojít k rozšíření myšlenek neodžadídismu a qádímismu do prostoru postsovětských republik ve východní Evropě. Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že pod kontrolou qádímisty ovládané CDUM-DUMER jsou muslimské duchovní správy na území Estonska, Lotyšska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny. O něco lepší výchozí pozici má ale v současnosti neodžadídismus, který se těší podpoře ruských úřadů včetně nejvyšších míst, a je využíván nejen jako protiváha qádímismu, ale i puritánského wahhábismu. Určitou nevýhodou neodžadídismu je však jeho intelektuálně-kavárenské zaměření, díky němuž tento myšlenkový směr nedokáže oslovit širší veřejnost. Kromě elitářství mu mnozí muslimové vyčítají také fakt, že je v něm upřednostňována etnická složka na úkor náboženské příslušnosti, což má podle nich za následek postupné odcizování Tatarů od ostatních muslimských národů, a tím pádem i od muslimské ummy jako takové.


Poznámky pod čarou:

[1] Samotní džadídisté ale pro sebe používali arabsko-persko-turecký termín taraqqiparvarlar, znamenající milovníci pokroku, přeneseně modernisté.

[2] Pojem idžtihád v islámském právu značí kvalifikovaný názor odborníka, dosažený prostřednictvím jeho vlastního nezávislého úsudku.

[3] Mezi další významné postavy džadídismu patřili např. také Zaynulla Rasulev (1833-1917), Músá Bigiev (1875-1949) nebo Abdurrauf Fitrat (1886-1938).

[4] Termín euroislám poprvé použil v roce 1992 syrský politolog Bassam Tibi, hlavní zásluhu na rozšíření tohoto pojmu má ale švýcarský intelektuál Tárik Ramadán. V Rusku výraz euroislám ve spojitosti s neodžadídismem propaguje tatarský historik Rafael Chakimov.

[5] Duchovní správy muslimů působí na republikové, krajské a oblastní úrovni a podléhají některé ze tří hlavních muslimských organizací v Ruské federaci.

[6] Qádímisté také zastávali klasicky konzervativní postoj v otázce zahalování žen.

[7] Celým názvem Centrální duchovní správa muslimů Ruska a evropských zemí Společenství nezávislých států.

Použité zdroje:

Dave Crouch: The Bolsheviks and Islam. In: International Socialism Journal, č. 110 (2006). Dostupné na: http://isj.org.uk/the-bolsheviks-and-islam/. [cit. 7-11-2010]

Věra Exnerová: Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády. Karolinum, Praha 2008.

Rim Gilfan: Džadídismus – Tatarská cesta k reformě islámu. In: Navýchod (4/2003).

Gordon M. Hahn: Russia’s Islamic Threat. Yale University Press, New Haven 2007.

Šajch Fadlulláh Chajrí: Islám. Ikar, Praha 2001.

Daniel Kimmage: Jadidism – Old Tradition Of Renewal. Dostupné na: http://www.rferl.org/content/article/1060543.html. [cit. 7-11-2010]

Tento článek původně vyšel v časopise Navýchod (3/2012).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama